Mně se líbí optimismus nakladatelství, se kterým předpokládají, že co čtenář, to blbec (Jan Werich)

KlaPi se ve svém posledním spotu svěřila, že takovou tu „supí“ novinařinu by dělat nechtěla. Doufám, že se nebude držet ani přístupu Terezy Meravé a jejích kolegů z magazínu Epocha. Jejich metoda „vystřel naslepo článek, moc o něm nepřemýšlej, nezdržuj se ověřováním, hlavně že dostaneš honorář“ je pro čtenáře vážně ubíjející.

Už jsem se v jednom z předchozích postů zmínila, že paní Meravá mě vytočila článkem o pražských věžích, kde s odzbrojující suverenitou tvrdila, že na Staroměstské radnici se odehrály tři pražské defenestrace. Tehdy jsem usoudila, že redakce pravděpodobně vzhledem ke stávající hospodářské recesi z úsporných důvodů zaměstnává děti školou povinné, protože autorka evidentně ještě neabsolvovala základní vzdělání Pokud ano, asi to bývalo velmi churavé dítě, když při probírání jednotlivých pražských defenestrací chyběla, a nemocná byla i na střední, kde se tato látka probírá také. Dokonce jsem se kvůli tomu snížila k napsání pobouřeného mailu redakci, jako by nebylo předem jasné, že odpovědí bude bla bla bla.

Další šok jsem utrpěla po zjištění, že Tereza Meravá není studentka nižšího ročníku střední školy s vysokou absencí, nýbrž frekventantka magisterského studia pražské žurnalistiky a skví se titulem Bc. Budiž, každý začátečník dělá chyby. Dala jsem tedy Epoše šanci, ovšem poslední dvě vydání, za něž jsem omylem utratila peníze, mě utvrdila v přesvědčení, že bulvár se dá dělat i o vědě, a bulvár je to poslední, co bych chtěla číst. Nevím, jestli je slovo bulvár v encyklopediích pojato jinak než široká ulice se stromořadím, a proto podám výklad mediálního smyslu slova tak, jak ho chápu já: je to nekvalitní novinařina podaná nekompetentními novináři.

Takže hned na desáté stránce čísla 7/10 mě zarazily „poznámky pod čarou“. Rubrika, již páchá má oblíbenkyně, pojednává o některé významné osobnosti historie a pro správné kontextuální dějinné zařazení jsou pod článkem uvedeny mezníky doby, což je chvályhodné. V sedmém čísle autorka píše o barokním sochaři Lorenzu Berninim (1598 – 1680). Nejsem takový znalec Berniniho života, abych odhalila, zda v článku samém nejsou naprosté hlouposti, jen vím, že to byl skutečně významný architekt a sochař raného baroka a kdybych se zamyslela, dala bych možná dohromady pár jeho děl. Zarazily mě ovšem ty mezníky.

• Bitva na Bílé hoře 1620 je neoddiskutovatelná.
• S tím, že Chomutov se stal královským městem v roce 1605, také nepolemizuji, ačkoli mi to nepřipadá jako nějaký významný historický mezník.
• 1663 počátek války Turků proti Habsburkům sedí, i když právě tato byla krátká a jedna z mnoha.

A teď ta sporná data:

• 1599 objevení polohy Pompejí – co je to za mezník doby, když nějací kopáči narazí na staré zdi a fresky, což nikoho následujících 150 let nezajímá?
• 1619 – 1655 život francouzského spisovatele Cyrana z Bergeracu. No to je tedy významný  mezník doby, když nebýt Edmonda Rostanda, svět by po autorovi satirických cestopisů Hectoru-Savinienu de Cyrano po sto letech ani nevzdechl! Co takhle aspoň Cyranovi rodáci a současníci Pierre Corneille (1606-1684), Jean Racine (1639-1699) nebo Moliére (1622-1673), ta jména páni redaktoři nikdy neslyšeli?
• 1636 René Descartes, francouzský vědec, vymyslel mikroskop. Co prosím? A s čím si to tedy o více než 40 let dříve hrál Holanďan Zacharias Jansen?

Jako by těch skutečných mezníků doby za 80 let Berniniho života nebylo jenom v Evropě dost (edikt nantský 1598, třicetiletá válka 1618-1648, anglická revoluce 1640-1660, z osobností Tomaso Campanella 1568-1639, Peter Paul Rubens 1577-1640, Galileo Galilei 1564-1642, Jean-Baptiste Colbert ministrem 1664-1683, Rembrandt Harmensz van Rhijn 1669-1606…).

Dobrá, dočetla jsem stránku 10, přenesla jsem se přes své pochybnosti o validitě podaných informací (možná jsem jen proti té Meravé předpojatá) a optimisticky pokračovala ve čtení. Po čtrnácti stránkách jsem dostala záchvat smíchu. V rámečku pod článkem pana Aleše Crhy o nejdrsnějších věznicích světa jsem přečetla větu

Členové mexické mafie se chtějí odlišit od ostatních tím, že si na břicho nechávají vytetovat orla s hadem v ústech.

Sakra, tuší někdo v redakci, že orel je pták? Já vím, že se říká, že městské děti nevědí, jak vypadá husa, kráva nebo ovce a proto se pro ně tisknou leporela s obrázky alespoň základních zvířátek. Ale možná by stálo za úvahu, zda nerozšířit o obrázky živočichů také skripta studentů žurnalistiky a nezařadit do studijních plánů pravidelné exkurze do ZOO…

Poté co jsem uvedla bránici do klidu, rozhodla jsem se plně vyčerpat vynaložené finanční prostředky a pokračovala v četbě. Jenomže na straně 57 mě znechutil článek (pozor změna!) pana Crhy na velmi prozaické téma buřt, a to po přečtení věty

Výrobci si lámou hlavy, jak srazit cenu národní pochoutky co nejnížeji. 

Možná šlo o záměr autora článku přizpůsobit úroveň češtiny gurmánské kvalitě zmíněné pochutiny, ale i tak mi použitý gramatický patvar připadá jako odpornost, proti níž je buřt skutečnou lahůdkou.

Sedmé číslo Epochy jsem bohužel dočítala až po zakoupení čísla následujícího. Protože jsem spořivá a zboží za investovaný peníz cítím potřebu zkonzumovat, nikoli bez užitku vyhodit do odpadků, pustila jsem se do čtení osmičky. Má spořivost vzala zasvé  již na třetí stránce, kde jsem byla poučena, že  16. dubna 1859 umírá na tuberkulózu francouzský historik a badatel Alexis de Tocqueville. … Roku 1949 se stane ministrem zahraničí… Poslední drobná kapička do přetečení džbánu a Epocha letěla do koše.

Snad nemusím zdůrazňovat, že články mé churavé Meravé favoritky o evoluci šimpanzů, Gagarinově smrti a domech na vlnách v sedmičce jsem raději přeskočila. Slibuji, že od čísla 8/10 přeskakuji Epochu celou. Jen se děsím, jaké bludy se za ty zhruba dva roky četby výše zmíněného magazínu usídlily v závitech mého mozku a kdy ty pitomosti v nejnevhodnější chvíli vyplavou napovrch a já budu v intelektuální společnosti považována za blbce, nebo dokonce při případném pohovoru přijdu o zajímavé zaměstnání.
Pro jistotu jsem si ve čtvrtek koupila Reflex. Ten s největší pravděpodobností nedělají amatéři…

Na závěr mé poučení pro KlaPi, ale i pro další absolventy žurnalistiky a současné novináře, kteří by tyto mé řádky mohli čirou náhodou číst. Pro jistotu, aby rozuměli také redaktoři Epochy, pokud by se omylem dostali na můj blog, překládám do jim srozumitelné češtiny:

Když už jsem nevzdělanej novinář, tak si to, co píšu, ověřuju. Když neumím česky, používám Pravidla. Když neumím ani používat příručky ani vyhledávat informace, tak už nejsem nevzdělanej novinář, ale blbej novinář! Ale v žádným případě nemůžu spolíhat na to, že co čtenář, to blbec.