Náš domek

Provensálské venkovské domy se dají zařadit do čtyř kategorií. Těm největším, nejdražším a nejmalebnějším, kterým to tak sluší na fotkách, se říká bastide. Bývaly to bohaté velkostatky, takže jejich součástí byly vedle obydlí majitele a různých vedlejších domů určených pro šafářovu rodinu a čeleď i obvyklé hospodářské budovy. Jejich soudobí vlastníci buď mají na vlastní vnitřní bazén, kulečníkový sál, bowlingovou dráhu, domácí kinosál, knihovnu, kuřárnu, ateliér a kdoví, co ještě, nebo vědí, že jejich rodina, byť značně rozvětvená, celý prostor pro bydlení nevyužije a přizpůsobili část nemovitostí pronájmu letním hostům.

O něco menší je mas – statek se zpravidla patrovou hlavní budovou. V patře často bývala pěstírna bourců morušových, což samozřejmě platí i pro bastide. Nevím přesně, jak je to s bourcem a hedvábím na jihu Francie dnes, ale pochybuji, že by některá z moderních evropských hospodyněk toužila po tom, aby nad její kuchyní spokojeně chroustaly housenky listí a vesele se kuklily, takže předpokládám, že patra jsou dnes také obytná.

Jednoduché přízemní chalupě se v Provenci říká mazet. Podle mě pro moderní celoroční bydlení není dost velká, tudíž tenhle typ domů slouží většinou jako rekreační objekt sportovněji založených Pařížanů.

Tou nejmenší zemědělskou obytnou stavbou je cabane – takový výměnek, chaloupka, haluzna, jak je ctěná libost.

Obydlí naší paní Chantal bych zařadila do kategorie mas – slepenec budov usazených ve svahu, takže patro hlavní obytné budovy je v úrovni cabane na kopci za domem, kterou jsme týden obývali.

Nad domem je stráň, která asi patří také paní Chantal. Roztroušeně na ní rostou borovice, na jedné z nich je myslivecké čihadlo a pod ním dětská houpačka. Tráva se sekat nemusí, zem je vyprahlá a písčitá, takže tu rostou jen chudé šedozelené chomáče a trsy mnoha variací tuhých a pichlavých rostlinek. Takhle si představuji garrigue.

Když se přebrodíte všemi těmi pichláky, bodlinami a trny na výběžek kopce, otevře se vám nádherný výhled na jih, na střechy vesničky i zvonici Manonina kostelíku, odkud se několikrát denně nese do kraje malebné vyzvánění. Za vesničkou se rozprostírá údolí řeky Durance a za ním pohoří Chaine des Cotes a Chaine de Trévaresse.

S divokým kopcem nad stavením kontrastuje zahrada u domu paní Chantal. Má ji rozdělenou na několik kamennými zídkami zpevněných teras. Na terasách, lemovaných bohužel už odkvetlými kosatci, rostou volně v půdě i v obrovských kontejnerech olivovníky, třešně, meruňky a fíkovníky. A všude stojí květináče, kbelíky, tyglíky a misky s květinami.

Pod domem na rovinatém kousku země je velký ovocný sad a sad olivovníků, sešikovaných do pravidelných řad. Každý večer po nich na maličkém traktůrku rejdil Chantalin partner Sam. Provensálci jsou olivami a olejem přímo posedlí. Kdo nepěstuje levanduli (která na téhle straně Lubéronu neroste), ten je vášnivý vinař nebo pěstuje olivy a vyrábí olej. U paní Chantal ho mají zřejmě tolik, že jsme láhev jejich pravého a zaručeně nejlepšího dostali na cestu.

Nejvyšší terasa pod strání navazující na terásku před naší cabane asi slouží k rekreaci. Je na ní nejvíc květníků, dvě lehátka a stolek se židlemi. A na trávníku za teráskou se suší prádlo. Každý den a pořád, takže naše plavky se tam nikdy nevešly.

Domnívala jsem se, že náš domeček patřil k původní usedlosti a kdysi sloužil jako jedna z hospodářských budov, tak autenticky působil a tak harmonicky byl začleněn do shluku budov. Když jsem ale na toaletě omylem loktem vrazila do okachlíkované obvodové zdi a ozval se dobře čitelný dutý zvuk, pochopila jsem, že jde o novodobou stavbu ze sádrokartonu.

O tom, že před domem je teráska, nebo spíše takové malé atrium s olivovníkem a vistárií, jsem věděla z fotek. Petr se těšil, že budeme každý večer grilovat, a koupil za tím účelem campingový gril a dřevěné uhlí. Sice jsem přikoupila podpalovač a vezla s sebou náš vychytaný chalupářský plamenomet, ale raději jsem Petra varovala, aby se moc netěšil, protože podle posledních zpráv v jižní Francii už dva měsíce nepršelo, takže hrozí nebezpečí požáru. Rozhodli jsme se, že se na grilování raději zeptáme paní domácí. Ta v rozhodujícím okamžiku nebyla po ruce, zato byl k dispozici Sam. Debata se odehrávala takto:

KlaPi: Chtěli jsme se zeptat, jestli bychom mohli večer grilovat. Gril jsme si přivezli.
Sam, totální pohodář a rodinný anglofil: No problem.
Přicházející Chantal: Jak jim můžeš říct, že není problém!!! Víš, co by z otevřeného ohně mohlo vzniknout?
Dopadlo to tak, že nám paní Chantal půjčila svůj elektrický gril, prý má dva, takže jsme opravdu každý večer grilovali.

Naše cabane v útrobách ukrývala poměrně velký „loft“ obsahující vše potřebné – miniaturní kuchyňku, jídelní stůl pro čtyři, televizi, krb a sedačku. Rozkládací stolek pod televizí jsme využívali jako pracovní při přetahování fotek do notebooku. „Spací pavlač“ s jednolůžkem a manželskou postelí byla trochu nízká i na mých sto šedesát centimetrů, natož na Petra, nicméně jsme se shodli, že i tak by nám na důchod pronajatý výměnek úplně stačil. Jediným problémem byly pro Petra mlynářské schody vedoucí na pavlač. Petr jako levák neustále při nástupu na schody šlapal do prázdna, protože první schod byl na pravou nohu :).

Kuchyňský kout byl miniaturní, ale obsahoval všechny potřebné spotřebiče kromě myčky, kterou stejně doma nemám, a tak mi nechyběla. Mezi kuchyňkou a dveřmi do koupelny stojící malebný příborník zútulňoval prostor a dodával mu provensálský nádech. Snad jedinou bolestí domečku byla právě ta koupelna.

Vybavení bylo v pořádku – toaleta, velké umývadlo se zrcadlem a sprchový kout. Na záludnost oné místnosti jsme přišli až druhý večer, kdy se šel Petr sprchovat jako poslední, vyšel z koupelny ještě mokrý jen v ručníku a působil poněkud rozježeně, rozlévalo se kolem něj podivné namodralé světlo a VŠECHNY chlupy na něm stály: Holky, ta sprcha probíjí! 
Další dny jsme jiskřící vibrační masáž zažily i my. Ten, kdo vlezl do sprchy první, cítil jen takové lehké mrazení. Ale druhý a třetí už dostávali plnou dávku. Klára se tedy ponořila do slovníku, aby zjistila, jak se francouzsky řekne probíjí, že upozorníme paní domácí. Jenže když jsme ráno vstali, Chantal i Sam byli v práci. Večer městečko slavilo nějaký fete a při návratu na základnu jsme jen zahlédli vyšňořenou Chantal, jak nastupuje k Samovi do auta. Zamávali nám a jeli si užívat. Další dny jsme je ani nezahlédli, jen podle světel v domě jsme večer tušili, že tam někde jsou. A při rozloučení už se KlaPi nechtělo odjíždět se stížností na rtech. Stejně jsme se do té doby naučili nechávat sprchovou hadici v držáku, dávat si pozor, abychom nestáli na kovovém odtoku, a pákovou baterii pouštět i vypínat tubou od šamponu. Maličkým masážním bonusem bylo, že po vysprchování posledního už „kopala“ i voda z kohoutku v umývadle a v kuchyňském dřezu.
My jsme se s tím žít naučili, ale doufáme, že naši následovníci byli Francouzi a dokázali paní Chantal v její rodné řeči vysvětlit, jaký je v koupelně problém. Vzhledem k lůžkové kapacitě a jejímu rozložení v prostoru také doufáme, že žádné dítě ani senior, jejichž život by v téhle sprše byl v ohrožení, se v resortu Paradis neubytovali.

Když jsme vše vybalili, usadili se, uvařili a snědli večeři, nechaly jsme Petra po té šílené štrece odpočívat u francouzských televizních programů, a vypravily se s KlaPi na obhlídku terénu. Vydaly jsme se zpátky po cestě, kterou jsme přijeli, a nasávaly vůně provensálské přírody. U paseky kvetly ohnivě červené máky a žluté janovce, z pokáceného dřeva voněla borová smůla.

Vyšly jsme výš do lesa, abych si mohla vyfotit filmový Papetův domek. Ve stínu borovic rostly zvláštní cesmínovité duby s lesklými listy a rodícími se nemravně vypadajícími žaludy, mohutné zimostrázy a neuvěřitelně vysoké keře rozmarýny. Tymián tu je vysoký skoro metr! Vyfotily jsme PARADIS na protější stráni.

Na KlaPiině fotce je dokonce vidět kousek okrového svahu, kvůli němuž se asi údolí jmenuje U červené skály.

Když jsme fotily „náš“ domek, přijelo k nám z kopce auto, teréňák obouchaný ze všech stran, jako všechna místní auta. V následujících dnech jsme při projíždění klikatých horských silniček a uzoučkých městských uliček pochopili, proč to tam tak mají. Ustoupily jsme mu z cesty do lesa a jak jsme se tak otřely o keře, kolem nás se rozlila vůně, jako když u nás v předsíni pšoukne airwick. Musím zjistit, jestli nevyrábějí také tymián a rozmarýnu.
Vrátily jsme se do chaloupky, kde nás čekal už osprchovaný a dobře načatý Petr. Hbitě se odebral na pavlač a my dvě jsme v rychlém sledu po něm zaujaly svá horizontální stanoviště. V osm večer, což je v naší rodině sov událost nebývalá.