Saignon

Vidět Saignon jsem zatoužila po přečtení knížky Lenky Civade Provence jako sen. Saignon byla domovská obec její rodiny v době, v níž se děj knížky odehrává. Městečku vévodí prudká skála, která se snad postarala i o jeho název. Již v mezolitu byla osídlena a sloužila po celá tisíciletí jako pozorovatelna, strážní bod a místo, odkud se vysílaly signály okolnímu obyvatelstvu o blížícím se nebezpečí. Původní název místa zněl zřejmě Sagnio a vyvinul se z latinského slova signum.

Vstoupili jsme do městečka, ale poháněl nás víc hlad, než touha po poznání, takže u románského kostelíku Notre Dame de Pitié, jsme se nejdříve sesunuli ke kavárenskému stolku pod rozkvetlým oleandrem a červeným slunečníkem, abychom uspokojili své fyzické potřeby.

Francouzi při jídle nespěchají, s čímž počítají i číšníci. Takže konzumace zmrzliny, kávy a omelety (v tomto věru netradičním pořadí) nám zabrala hodinu. Ani se nedivím, že jsme za týden v Provence potkali jen jediného Mc´Donalda. Co by tam proboha Provensálci hledali? S pomalým vychutnáváním i nejprostšího jídla tady musí turista, byť by byl sebehladovější, počítat. Je ale pravda, že v hospůdce i ta obyčejná omeleta stála za to! Petr si ani nevyžádal sůl, což je u něj věc nevídaná :). A tak jsme seděli, odpočívali, rozhlíželi se, pozorovali malebného stařečka omotávajícího provázkem svazky levandule a vychutnávali si tradiční provensálský klid, mír a pohodu.

Po obědě jsme se vydali na průzkum městečka. Na webové stránce, která byla mým hlavním průvodcem při plánování cesty, se skoro u každého městečka psalo, že má křivolaké středověké uličky spojované průchody, nádherné dveře a okna a spoustu zeleně.

A také náměstíčka s fontánami a kašnami. Svatá pravda, tohle všechno provensálské vesničky a městečka mají. Ačkoli jinak jsou Francouzi stejní bordeláři jako Češi, i omšelé vesničky díky vodě a zeleni působí mnohem malebněji, než kdejaké opečované české městečko.

Uzounkými a strmými dlážděnými uličkami jsme došli ke hradu, který zřejmě právě prochází rekonstrukcí, protože všude byly zábrany a ploty. Pravděpodobně je jako spousta místních hradů a zámků v soukromém vlastnictví.

Od hradu vede cesta „na vlastní nebezpečí“ na saignonskou skálu. To nebezpečí  (není zase až tak hrozné) ale za výhled, který se z plošiny otevírá, stojí. Na jihu je vidět nová část Saignonu a nejvyšší bod Luberonu Mourre Negre s vysílačem.

Na severo-východo-východ se otevírá úžasný pohled na rozkvétající pole levandule v údolí říčky Calavon, městečko Caseneuve s hradem, který z dálky vypadá jako zemědělské silo u nás ve městečku, a v dáli se rýsují hory Montagne de Lure s vápencovými holými vrcholky vysokými skoro 2.000 m, takže i na konci června vypadají jako zasněžené.

Skoro přímo na sever se třpytí větrná hora Mont Ventoux. Bílá, zelená, modrá a fialová – nádherná barevná kombinace!

Podle navigace jsme měli k další pamětihodnosti zamířit na severozápad, ale trošku jsem do toho elektronickému Františkovi schovanému v placaté krabičce na palubní desce promluvila a ze Saignonu jsme vyjeli na sever. Chtěla jsem totiž aspoň projet kolem zámku Saint Quentin, o jehož rekonstrukci ze zříceniny na hotýlek psala ve své knížce Lenka Civade.

Kolem zámečku jsme jen projeli, nechtěla jsem unavovat K+P svým čtenářským deníkem a kromě toho není mým koníčkem vtírat se do soukromých objektů.

Projeli jsme podél říčky Calavon městem Apt, které je na můj vkus a turistické záliby moc velké, a zamířili k více než dva tisíce let starému mostu Pont Julien. Byl postaven v dobách, kdy byl Apt římskou vojenskou základnou Apta Julia a stál na staré cestě z Říma do Španělska, na známé silnici Via Domitia.

K+P zamířili rovnou na most, já jsem nejdřív přelézala balvany v korytu téměř vyschlé říčky, abych viděla most ze všech úhlů. Nahoru jsem vyšplhala až na závěr, abych se zase podívala na dominantu kraje Mont Ventoux v dáli a poblíž okrové skály u Roussillonu, kam vedla naše další cesta.