Na návštěvě u Šípkové Růženky

Z Goulutu jsme zamířili na jih, do města, kde má chalupu Ridley Scott. Není divu, že si ho režisér, scénárista a producent vybral za letní sídlo – není to totiž obyčejné městečko, je pohádkové.

Oppéde le Vieux leží na severním sklonu Malého Luberonu. O jeho stáří svědčí středověký hrad a kostel z 12. století na svahu nad městem. Ale ten, kdo se zajímá o historii, zbystří, už když zaslechne jméno obce ne náhodou připomínající výraz pro keltské sídliště – oppidum. Na hradě v 16. století sídlil bigotní psychopat baron Jean Maynier, jenž při křížovém tažení proti sektě luberonských valdenských vyhladil v blízkém okolí 11 vesnic.

Městečko viselo na svahu, dokud neustále odněkud hrozilo nebezpečí – buď od útočících loupeživých band, regulérních vojenských oddílů z vedlejšího panství či od sousedů nakažených morovou či cholerovou epidemií. Obchodníci si ve středověku sice budovali rozlehlé výstavné domy, ale pro jistotu na prudkém kopci a za hradbami.

V 17. století se situace trochu uklidnila a na plošince před branou do starého města vzniklo předměstí s půvabným náměstíčkem a nádrží na vodu.

Na přelomu 19. a 20. století, po dlouhém období života v míru, se obyvatelé Oppéde cítili být natolik v bezpečí, že přestali považovat za nezbytné neustále šplhat do prudkého kopce, a přestěhovali městečko asi o kilometr níž do roviny. Postavili si pohodlnější a modernější domy a těm starým na kopci dokonce někteří z nich zbořili střechy, aby nemuseli platit domovní daň.

Po padesáti letech chátrání a rozpadu odlehlé a zapomenuté městečko znova ožilo – za druhé světové války se do něj před německými okupanty uchýlila skupinka pařížských umělců, kteří několik zpustlých domů zrekonstruovali alespoň do stavu, aby se v nich dala přežít válka. Ale některým genius loci učaroval natolik, že se sem vrátili i po skončení války. A já se jim vůbec nedivím.

Na náměstíčku před branou do staré vesnice jsou snad jediné dvě hospůdky se zahrádkami, které město má. K+P jedna z nich zlákala tak, že mě odmítli následovat za bránu do kopečka s tím, že si mám klidně projít, po čem mé srdce touží, oni si tu zatím dají zmrzlinu a objednají mi kávu.

Dříve, než jsem prošla branou se zvonicí a hodinami, jsem se vypravila na rampu, po níž vede cesta podél hradeb k nádherným kupeckým domům, které jsem viděla z protějšího kopce.

Ačkoli z dálky to vypadalo, že jsou domy u hradeb zrekonstruované, a vlastně ani zblízka nevypadaly, že by se každým okamžikem měly zhroutit, až když jsem vkročila do uličky vedoucí k nim, pochopila jsem, že moc obydlené nejspíš nebudou.

Našla jsem si tu další domek, který bych brala. Ceduli A VANDRE jsem sice nikde neviděla a skla v některých oknech napovídala, že možná existuje jakýsi majitel, ale třeba by se rád téhle zříceniny zbavil… :-). Vypadalo to na polovinu bašty středověkého opevnění s přilehlou strážnicí.

Na zpáteční cestě k bráně, když opadlo první okouzlení, jsem ale pochopila, proč jsou domy opuštěné. Dnes už se bez auta nikdo neobejde a kdo by vozil zásoby k domu na káře či na koni? Úzkou uličkou dlážděnou staletími ohlazenými kameny by auto projelo jen stěží, i kdyby to byla ta nejmenší nákupní taška s náhonem na čtyři kola a motorem z teréňáku.

Cestou zpět k bráně jsem ještě nahlédla do dvora domu, který je dost blízko ke vstupu do městečka, aby jeho obyvatelům stálo za to v něm bydlet. Uznejte sami, že i ten relativně zpustlý kamenitý dvorek má své kouzlo…

Před branou začíná celkem rovná ulička, z níž jsem se právě vrátila, za branou se vine a kroutí jako had do prudkého kopce cesta ke kostelu a hradu. Hned za první zákrutou jsem vkročila do pohádky o Šípkové Růžence. Dlážděná ulička je uzounká něco přes dva metry, takže fotit není snadné. Lemují ji po levé straně zídky, či snad zadní strany domů umístěných v nižších patrech svahu, po pravé straně domy, nebo spíš to, co z nich po stu letech zbylo. Kamenné zdi, slepá okna s přitesaným ostěním, portály dveří a kupeckých krámků s výlohami. Za nimi sklepy částečně vytesané do skály, napůl zborcená schodiště, mázhausy starých obchodů a vstupní haly obytných domů. Domy zpevněné kořeny, zastřešené divokými akáty a omítnuté břečťanem. Nikde nikdo.

Chyběly mi tu postavy z pohádek o spící krasavici tak, jak je známe ze štědrovečerní televize – kuchařka zadělávající v míse těsto, kupec s pytlem mouky přes rameno, prodavačka nesoucí v koši ryby, klíčník chystající se zpohlavkovat páže… A taky čarodějnice, která Růžence podala vřeténko nebo růži, podle toho, jaké provenience je předloha pohádky. Baba asi kula pikle ve věži dole u hradeb, již jsem si vyhlédla k bydlení. Vlastně bych se tam docela hodila :).

Ušla jsem pár kroků a přede mnou najednou vyrostl samotný zámek Šípkové Růženky. Zachovalá vrata, okna zasklená, kupodivu žádné trní.

Neměla jsem ale meč ani sekeru, kterou bych rozbila bránu, vysekala dům z břečťanu a vysvobodila princeznu. A proč taky? Pan král by mi stejně dceru za ženu asi nedal. Nejsem přece žádný princ! 

Pohlédla jsem na hodinky a lekla se, že se městem duchů už toulám docela dlouho. Co když K+P dole na náměstíčku netrpělivě bubnují klouby o stůl nad rozteklou zmrzlinou a vychladlou kávou a proklínají mě, kde se courám? Vzdala jsem další výstup ke kostelu a zřícenině hradu a vypravila se zpět. Nad branou jsem se ještě pokochala květináči obloženými schůdky k domku vrátného, prošla branou a svalila se do kavárenské židličky pod akátem.

Mí souputníci měli zmrzlinu v sobě, s objednávkou kávy čekali na mě, ale určitě jsem jim nechyběla. Byli rádi, že sedí, že je nikam nehoním, pozorovali cvrkot a bavili se místními figurkami.

KlaPi mi hned po mém dosednutí na židličku vyrvala zrcadlovku a vyfotila si půvabného dědouška.

Petr objednal kávu a další dávku sodovky v modré karafě a ještě asi hodinu jsme tam zevlovali. Co já mohla za tu dobu všechno projít!!! :)