úterý 31. července 2012

Holínky neboli gumáky

Otravovaly mi dětství spolu s řádkovanými punčocháči, jejichž volná guma klouzala po dětských útlých bocích, rozkrok tím pádem sjížděl kamsi ke kolenům, nohavice se hrnuly dolů a ve špičkách bot se tvořil tlačící chuchvalec přebytečného materiálu. Byly stejně protivné, jako kanárkově žlutá froté mikina, na niž ráda usedala hejna dotěrných černých mušek a broučků, jejichž ochlupené nožky se zaplétaly do smyček, takže místo šetrného setřepnutí obtížného hmyzu z látky docházelo k hromadnému vyhlazení nevinných tvorečků rozmáznutím. Pařily k mé dětské houbařské výstroji a doplněné o „kašmírový“ šátek na hlavu proti klíšťatům, který nebyl ani trochu kašmírový, protože na čele příšerně štípal, se nepochybně zasloužily o to, že mi dodnes při vyslovení spojení „jít na houby“ vstávají vlasy hrůzou.
Každý sudý podzim, když jsem konečně dorostla do výstroje natolik, že se mi neudělal chuchvalec z ponožek nebo punčocháčů v holínkách hned jak jsme vyšli z vrátek, ale až po docabrtání do kilometr vzdáleného lesa, jsem se začala obávat Ježíška. Bylo velmi pravděpodobné, že mi pod stromeček nadělí nové, o dvě čísla větší modely těchto módních artefaktů. Tehdejší mrav přikazoval rychle rostoucímu dítku nakupovat punčocháče, tepláky a holínky s prostorovou rezervou a kousky, do nichž právě ideálně dorostlo, přesouvat mladším příbuzným. 
Až když se můj tělesný vývoj zpomalil, vydržely mi oblíbené gumáky i několik let. Tedy ne že by vydržel materiál – pryž časem puchřela, tu a tam jsem v potoce šlápla na ostrý kamínek či při senách na hrábě nebo vidle, jichž byl po celý rok rozprostřen kolem babiččiny chalupy dostatek. Můj obětavý tatínek měl pro tento případ stále v pohotovosti sadu na opravu cyklistických duší, takže jak se blížil konec životnosti nenáviděné gumoobuvi, připomínaly mé holínky svým záplatovaným designem stále více v posledních letech módní strakaté wellies.
Jak správně tušíte, gumáky jsem od dětství urputně nesnášela, i když, coby dítko odchované částečně na venkově, jim nemohu upřít značnou účelnost. Tedy v zimě v nich nohy mrznou, to je fakt. Ale s teplými ponožkami (sežmoulanými ve špičkách bot) se v nich můžete pokusit čelit jarním a podzimním plískanicím. V létě se hodí na kamenité lesní stráně, kde číhají jedovaté zmije. Udrží nohy v suchu při kosení zarosené trávy. Ochrání kotníky a lýtka před trnitými stébly při sklizni sena a tuhé slámy z luk a polí. A v neposlední řadě jsou skvělé do maštalí a chlévů, kde kromě pichlavé slaměné podestýlky útočí na nohy chovatelů skotu i jiné záludnosti. 
Těžko odhadnout, které z těchto přírodních nástrah se návrhářky Flejšarová a Janoušková obávaly při navrhování modelů pro naši olympijskou výpravu. Když jsem jejich modely viděla před týdnem, pomyslela jsem si, že zadáním bylo varovat Londýn, že z Czech RepubLIKE dorazila výprava vidláků. Ohlasy po zahajovacím ceremoniálu OH 2012 mě však překvapily. Dopadlo to kupodivu dobře a jak vidno, nejsem tak moudrá, jak se tvářím. 
Ale nic to nemění na tom, že se v gumácích hrnou ponožky a potí nohy. Čest naší výpravě v Londýně, že to přežila s úsměvem.

2 komentáře:

  1. Gumáky jsou zlo :)) a co se týk punčocháčů, u těch platí zlaté pravidlo, že kdo říká, že ve školce nenosil punčocháče, ten je nosí dodnes.

    OdpovědětVymazat
  2. To je svatá pravda. V této víře jsem vychovala i svého potomka http://klapi-la-detaillante.blogspot.cz/2012/08/mestaci-houby.html

    OdpovědětVymazat